Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,
když skláníš se nad městy v černých mračnech
vyslýchat noční modlitby ironické a marné,
když kvapíš za noci přes lesy s větry
zažehnat zármutek smutných,
kdy noha Tvá po moři bloudí, by sílila
naději zbloudilých plavců,
kdy dáváš na věžích zvoniti:
poplach svým zvonům, namísto lhavého Ave,
kdy necháváš vysýchat studny v dny žízně
a lůna mladistvích matek v dny oplození,
kdy neplodnost siješ na hubená pole
a do dvorců smutek,
kde biješ do věží svých chrámů,
jež plny jsou pokrytců sepnutých rukou,
kdy dobré odměňuješ, a zlé tresceš,
kdy požáry házíš na střechy těch,
jež prosilli po celá léta,
kdy otvíráš měděné brány nepřátelům,
by za noci pobili zástupy Tvoje
a sesuli rodné jich město v čas letnic.