1. Suď, Pane, ty kdož sužují.
A proti mně vždy bojují;
Svou pavézu, štít pochyť s mocí,
A povstaniž mi ku pomoci;
Svůj vezma meč, těm vyjdi vstříc,
Jenž válčí, nic mne nešetříc;
Rciž duši mé v mém trápení:
„Tvé já jsem hojné spasení.“
2. Nechť v stud a hanbu upadnou,
Kdož číhají na duši mou,
Ať s hanbou zpět se obracejí,
Kdož stále zlé mi obmýšlejí;
Ať jsou jak plevy před větrem,
Jež on dme v směsu přepestrém;
Ať pro křivdu a násilí
Je Páně Anjel rozptýlí.
3. Jich cesta pro jich mrzkosti
Buď plzká, plná temnosti;
Ty, Pane, v hněvě svém je švihej,
A Páně Anjel vždy je stíhej;
By jejich zlost již ustydla,
Neb strojí v jámě osidla,
A důl mé duši kopají,
Ať viny na mne neznají.
4. Přijď na ně hrozné setření,
Jež nemají v svém tušení;
Ať uloví je, zbaví síly
Síť jejich, kterouž chytře skryli;
Ať s hřmotem do ní upadnou,
A v bujnosti své uchladnou.
Můj duch se v Pánu veselí,
Onť spasení mi udělí.
☞5. Mé kosti, Pane, tobě řkou:
Kdo podoben ti mocí svou?
Jak slavně moc svou prokazuješ,
Když ztrápeného vytrhuješ
Těm z moci, jenž se konejší,
Že nad něho jsou silnější;
Když chudé, nuzné zprošťuješ,
Je násilníka zbavuješ.
6. Jak mnozí lživí svědkové,
A bezbožní zlí soudcové
Vždy proti mně se postavují,
A neprávě mne odsuzují;
Zlým za dobré mi splácejí,
A v chytrosti své smýšlejí,
Jak by mne duše zbavili,
A zlost svou na mne schladili.
7. Já však jsem v jejich nemoci
Od rána truchlil do noci,
V své duši trápíval se postem,
A za ně modlil v srdci prostém;
Jak ku bratru a příteli
Vždy nohy mé k nim běžely;
Jak ten, jenž kvílí po matce,
Jsem truchlil po jich památce.
8. Však oni v nynějším mém zlém
Jen radují se v srdci svém,
Vždy proti mně se shromážďují,
I nevážní mne potupují;
A mluví k mému zlehčení
To, čehož nemám v tušení;
Mých šetříc lstivě šlepějí,
Vždy zuby na mne skřípějí.
☛9. Jak dlouho, Pane, dívati,
Jak dlouho chceš se skrývati?
O, zbav mou duši hrozné zkázy,
Ať mne ti lvové neporazí!
I budu tě svým jazykem
Ctít v shromáždění velikém,
A v lidu množství chváliti,
Žes ráčil bíd mne zbaviti.
10. Ať netěší se nemravně,
Kdož sužují mne bezprávně;
Ať, kdož mne v nenávisti mají,
Očima svýma nemhourají.
Neb nemilují pokoje,
Než strojí tichým rozbroje,
A říkají v žalosti mé:
»Ha, jižť svým okem vidíme.«
11. Když to vše račíš viděti,
O Pane, nerač mlčeti;
Než probudiž se k soudu mému,
Můj Bože, ohlas mi se mdlému;
Již prociť pře mé k zastání,
Ať umlkne zlých plesání;
Můj Bože, spomocník můj buď,
A mne dle práva mého suď.
12. Ať neříkají v srdci svém:
»Již zahynul v tom mnohém zlém;«
By v pýše své se nechlubili:
»I toho jsme již sehltili.«
Dejž, ať kdož v mém zlém plesají,
A proti mně se zpínají,
Jsou v stud a v hanbu oděni,
A ve své pýše sníženi.
13. Kdož mé mi přejí pravosti,
Ať plesají vždy s radostí,
Řkouc: »Ať se Pánu sláva děje,
Jenž pokoje svým sluhům přeje.
I jazyk můj tě zvyšovat,
A spraved’nosť tvou zvěstovat,
Dnem každým bude s vděčností
Tvé hlásat chválu milosti.