1. Proč národů se bouří davové,
A lidé věci marné přemyšlují?
Aj, sstupují se zemští králové,
A knížata se spolu shromážďují,
V své proti Pánu radíce se zlosti
I proti jeho pomazanému,
A bázně Boží všeliké jsouc prosti,
Vždy rouhají se králi věčnému.
2. Hlas hříšníků těch křičí do nebe:
»Nuž svazky jejich všecky roztrhejme,
A zavrhnouc jich pouta od sebe,
Jim v službu již se více nepoddejme.«
Však Bůh, jenž s nebe vidí, co se děje,
A v moci své má všecka království,
Jich počínání mdlému jen se směje,
Pán posmívá se jim v jich bláznovství.
3. Ač dlouho zpouře jejich shovívá,
Však jednou v hněvě mluviti k nim bude;
V své prchlivosti již se ozývá,
Chtě spasně zděsit lidi všecky všude:
Řka: Jáť jsem krále ustanovil svého
Nad Sionem, své horou svatosti,
Nuž zanechtež již odpírání všeho,
A poddejte se jeho milosti.
☞4. Jáť úsudek chci zjevit hlasitě,
Jenž pevný jest od světa založení:
»Syn můj jsi ty, dí Bůh, neb já si tě
Dnes zplodil věčné rady k provedení.«
Jen požádej mne, jáť pak hned tvé panství
Nad slávu knížat „zemských rozmnožím;
Dámť národy v tvé dědictví a manství,
A světa kraje v moc ti položím.
5. Všem zjevíš panství svého ozdobu,
Mdlé posilníš v jich boji pro hřích krutém;
Však roztříštíš jak z hliny nádobu,
A roztlučeš zlé železným svým prutem.
Nuž, králové, již nyní srozumějte,
A v srdci svém se učte moudrosti;
Vy, soudcové též zemští, poznávejte,
Jak prodlužuje vám čas milosti.
6. O služte v bázní Pánu dobrému.
Onťslužebníky své vším dobrým daří;
Svou vzdávejte čest Bohu živému,
A veselte se s třesením svých tváří.
Líbejte Syna, krále na výsosti,
By láskou svou se od vás nevzdálil;
Sic byste zhynuli na cestě v zlosti,
Jakž by se jen hněv jeho zapálil.
7. O blaze všem, kdož v něho doufají,
A slovem jeho spravují se stále;
Všem přeblaze, kdož k němu spěchají,
A za svého jej přijímají krále;
Neb Siona král mocně ochraňuje
Své poddané, že nic jim neškodí,
Tmu v světlo, žal jim v radost proměňuje,
A po boji je v slávu uvodí.