Tys pad’ jak vojín. Rukou svojí lednou
jsi ještě Polsky zdraný prapor svíral,
a slední křik, jenž na retu ti zmíral,
křik pohrdu byl s chátrou vrahů bědnou.
„Ten velký boj — on skončen bude jednou,
byť mrtvolu mou nyní pranýř vzpíral,
a bodák vraha čistou hruď mou sdíral! —“
Však jiní za tě zas ten prapor zvednou!
Spi! Pláče Polska, matka mrtvých sirá,
za králem sledním Wawel uzavírá
své brány dnes… Ať jásá luza spitá!
Lesk jejich vládce proti tvému stínem.
Z tvých puklých pout ti koruna je svita,
šat trestance — to tvým je hermelínem.