Mám Ti to sladké tajemství
jak slavík vyklokotat v doubí —
či mám to v slzách vyplakat,
co zmítá srdce mého hloubí?
Či kleče zbožnou modlitbou
mám z lásky vymodlit se Tobě,
či pěkným snem to pošeptat
Ti v tiché, vlídné noční době?
Či má ten ráj utajený
jen v srdci dřímat jako v hrobě,
a beze slov a bez Tebe
mám věčně jen to šeptat sobě?
Ó anděle můj, vyznávám
se z lásky k lidstvu nehynoucí,
však tobě — ó nekárej mne —
snad z mysli slabé, málo vroucí.