Já laňku vidím za šera
červánky pít z hor jezera,
pak stála s němým okem,
pak v lesy mihla skokem.
Co se to se mnou stalo jen,
že jsem v tu laňku proměněn!
Má noha do vod vrůstá,
v červánky stápím ústa.
A piju lesk jak padlý sníh,
a nad ním hvězd večerní mih,
i zlatý blankyt výše —
z té modré břehů číše.
A stojím němý, udiven;
ten krásný svět toť krásný sen,
teď k duši cestu pne si —
já za laňkou jdu v lesy.