Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší;
však kdo řeč matky urdousí,
ten snad již v světě nejbídnější,
Tenť s pustou v duši krajinou,
pták nepřelítne jejím prachem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchoparem,
Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku,
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.