Večerní les rozvázal zvonky,
to ptáci zvoní k tiché skrejši:
kukačka zvoní na ty větší,
a slavík na ty líbeznější.
Les každou větev písní kropí,
a každý lístek jeho dítě,
na nebes strop jim lampu věsí
a stříbrné z ní táhne nitě.
A každá nit na konci spánek,
sny jako jiskry v stromech skáčí,
jen laňka se sebe je střásá
a před lesem se v rose máčí.
Teď usnuli i zvoníkové,
les dýchá v prvním zadřimnutí,
a jestli slavík zaklokotá,
to ze spánku je prokouknutí.
Teď všecko spí, i laňka dřímá,
i zvonky visí dovybdělé —
noc kráčí jako všeho dozvuk:
tak příroda si k spánku stele.