Přiletěla myšlénka mi,
usedla si u cestičky,
jíž se vchází do srdečka;
řekla: „Dej mne do písničky!
Ne však písně do takové,
co se s orly, s větrem vznáší
v říši bájí, smělých tužeb —
taká prostnost moji plaší.
Ba ni do té, jež v tůň moře,
v závratnou se hloubku noří,
kde buď mezi perly mizí
buď se v bezdné bahno boří.
Ani v takou, umělými
jež je květy proplétána:
nejkrasší i růže s trny —
mně jen něha v podíl dána.
Ale vlož mne do písničky,
z lučního jež tkána kvítí:
i v tom prostém květu často
démanty se z jitra svítí.
Dej mne písně do prostičké,
jak si přeje skřivan v poli:
spíš tak srdce ukolebám,
když je v světě něco bolí.“
Poslechla jsem — pěju písně,
písně pěju, jak je cítím,
jak se rodí bez ozdoby,
jak se rodí polním kvítím.