Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,
čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry,
že se chví v akordech harfy aeolovy
jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání
máť když o blizounkém pěje mu shledání?
že se chví jak žena pouhaslé víry,
když ji stopené v horečném objímání
náhle perutě dotknou se andělovy,
jež ji otevrou té věčné lásky říše!? —
Tak zní líra má, z počátku temně, tíše,
jakby probuzena líbáním, až zahřmí
jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“,
jež se divým plesem rozutíká kobkou. -
Rozpraskaly hroby — s mohyly se sřítil
svatý meč, a vylít z ouzké pochvy,
by co pravdozvěstný plamen pozasvítil!
Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku
své slavné hry provádí po nebesku,
vybuchla z rakve pohřbené milosti;
jak nové slunce z hrobu svého stoupá,
zjev rájský, ideálné velebnosti:
zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch
vtělené blouznění, a nepojmutý bůh,
jak Vila na vlnách rodných se tónů houpá! —
Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné!
nepozná tebe ani vlastní otec více;
ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,
to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. —
To oko blankytné a přec tak věrně temné,
ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné,
to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné;
jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. —
Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá,
a krásný sen mu v mroucí duši vlívá:
„Lem roucha tvého zlíbat“ — blouzní ve mdlobách
pohroužený. —
„Jen jeden vzhled! — Již umru rád!“
Zjev nemizí! —
„Pro bůh! netop se v slzách,
jsem prach a neodolám!“
Již jí k nohoum pad’
v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný — —
a sní, a sní — co pojmouti nemůže!
Nebeskou perlou zničen — znova vyštvaný
do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže…
To nebyl sen; tak přespanilý zjev
on v smrti spánku nebyl očekával. —
Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv,
jenž neznal ráje, které oplakával!
Jen prasknout umí struny blažeností,
jen puknout umí srdce spanilostí,
jakouž nepojme; slza radostná —
to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! —
On ale — žije; a velebný zjev,
kterého dotknout se, mu svatý úžas brání,
se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání
a náruč — náruč jemu vstříc otvírá —
a kyne mu — a pěvec — neumírá!
On žije, — ona hladí pěvce čelo,
a líbá! —
V jeho duši stoupá krev
a jeho duch objímá rozvášněné tělo!
Co zažil v tom nesmírném okamžení,
to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,
to Indů nesnil mythus čarovnadný,
jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně
se náhle duše lásky probudila! —
Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá
tak božské dítě na svých bedrách nesa:
Viz duši mou! šetř její luzné snění,
šetř její lásky tajnosnubné bdění;
kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila
zšílel bys! — Touha tvá ta bledá stůně;
vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně,
kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá;
pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín
oblétá svou kolébku, požehnaný klín! —