Nuž vystupujte, upomínky slunné,
z večerních mlh, ze zimní mrákoty!
již není vás, ó blahá okamžení,
vy dnové zory, láskou ojaření,
již nejsi, vesno květů, jasnoty!
Umřely květiny, umřely písně,
mráz příští jejich puky súžuje.
Ó kéž se v jediný dech jara změní
mé zimní písně teskné, chvělé znění,
kéž smrti led k životu roztaje!
Však touha nedojímá tvrdých ledů,
k vlastnímu zřídlu maně plyne zpět
a tam si tvoří jih s pověčným jarem,
svět věčně mladý v srdcí světě starém,
báchorku velkou — naděje to svět!