Co ve sněhu to vířilo
jak duchů šlépěje v půlnočním reji?
aj, k nám se jaro blížilo,
na výzvědy se plížilo,
do rána prchlo — zda již po naději?
Zalétlo smutně ve svou skrýš;
hle, jeho slze s holých větví kanou,
mrazivým dechem tuhnou již,
a mdlé kdy slunko stoupá výš,
duhové stíny mžikem na nich planou.
Avšak že bdí, mé srdce ví,
že touhu po shledání s námi sdílí,
že tají krok svůj váhavý,
že blízko dlí, a zaplaví
nás proudem lásky v první šťastné chvíli.