Ty mne těšíš, když má hvězda klesá,
když mi osud z trnů věnce vije,
drahé tužby výš a dále nesa, —
krásná, svatá matko poezie.
Ty mne chráníš, jako temno lesa
žhavým paprskům květ jemný kryje,
a tvůj stín tím zvučným tichem plesá,
jež v mou duši požehnání lije.
Kdy mi vzchází mráček na obzoru,
zlatíš jej co záře večerní
klesající v dál za strmou horu.
Až pak žití mého chýž se zřítí,
ty co břečtan věčnou zelení
spoustu ssutin vlídně budeš krýti.