Ve výši v lesku nachovém
se nebe klene,
z pod mlhy ozářené
oddychá země v spánku svém.
Zpěv samotného slavíka
probouzí šero,
a zlatých očí stero
modravá víčka odmyká.
Na každém stéblu mlaďounkém
se rosa houpá,
z každého klasu stoupá
žalm slávy v šeptu tichounkém.
V tmu bor se halí pokojnou,
mech ze sna pučí,
noc krásná z dálky hučí
v mou duši mocí opojnou.
Ne, nemohu již srozumět
plnému štěstí,
jež ve mně dlí; ó jesti
to všecko jediný jen svět?