Po nebi hvězdic je rozseto
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je měrně provádí
v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp —
zkoumej a čítej sebe líp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!
Vesele se zemí měsíc jde,
země zas v mocném kruhu
se okolo slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké slunce zas
kolem většího vede nás,
a toto slunce jeho
kde jde? — a kolem čeho?
Mysli se nejvýš — a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců
a kdybys byl jak slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc —
vysoko — převysoko —
a slza vhrkla v oko.