Je advent tichý, plno mlhy všude,
jen stezky září sněhem ováty
a z rána okna po vesnici chudé,
kde na vábné se strojí roráty.
Však nejvíc děti. Šály, pleny váží
a „uši“ skryté v čapce beraní;
již podkůvkami dupou na zápraží
a do kostela klušou na stráni.
Chrám zaleskl se v prostomilé kráse,
je všecek ztopen v jasné záplavě,
a píseň touhy v klenbách rozlévá se,
z úst dětí zvučí vroucně, jásavě.
Těm dětem z dědin oči planou z řasy,
jak se rtů zní jim píseň naděje,
že přijde Pán a zemi svoji spasí,
že brzy již se na lid usměje.
Jen věřte silně, připravujte stezky,
a přesvědčeni buďte hluboce,
že přijde spása v drahý luh náš český,
že po adventě budou vánoce!
(Vesna 1888.)