Jak horoucně lnu k řeči matky svojí,
mé chudé pero nevyjádří slovy -
však viděl jsem, že pod rodnými krovy
jen ona srdce zoufalá již hojí;
že v našem těžkém, srdcervoucím boji
za dětskou krev a otcův drahé rovy
jen ona do žil leje zápal nový,
a útěchou je v naší práce znoji.
Já poznal kdysi, slyše kmety v poli
pět dumu starou o válečném ději,
jak velké šumí v řeči naší boly.
Teď, kdy mé dítě touto řečí jásá
a žvatlá sladce, blaženě se chvěji -
že vidím plně, jaká je v ní krása.
(Osvěta 1885.)