I.
Znával jsem cestičku do dáli,
slunečný jas mi ji zlatil,
ptáci tam v topolech zpívali,
les mi ji šumem svým krátil.
Chodil jsem cestičkou mnoho let,
dávno je, dávno již tomu,
jak nemá srdce mě zabolet,
byla to cestička domů.
Ach, všecky jízdy v tu zemskou dál
proti ní uboze blednou,
chtěl bych tak, jak jsem jí chodíval,
jít po ní ještě jednou…
II.
Oj, slunéčko, tys též se na mne smálo
a pěšinu mou žitím zlatilo -
což srdce bilo, oko žhavě plálo!
však najednou ses v mraku ztratilo.
Jak dávno tomu… Potom zřídka šlehly
my pozdravy tvé v cesty oné pruh,
jen usmál jsem se, stíny kolem lehly,
a úsměv než se rozvil, opět ztuh.
I pěšina má zapletla se kdesi,
jdu bez cíle a nevím, kam a nač,
a jenom dálky za horami, lesy
zní ke mně cos jak prsou starých pláč…
(Zvon 1913.)