Když krása nesmírná v nás lásku vznítí,
tu nelze mluvit o smrtelném hříchu,
jen srdce dřív když obměkčí se v tichu,
šíp lásky božské snadno v něm se chytí.
Neb láska budí, křídla má, že řítí
se duše v let, že nezná marnou pýchu
a láska stupněm jest, zkad bez ostychu
můž’ lačná duše Bohu v tváře zříti.
Ta láska, o níž mluvím, čelí výše
a jiná jest, než láska tvá, ó paní,
jež moudré, mužné hrudi nepřísluší.
Tvá k zemi táhne, má však v nebes říše,
tvá v smyslech sídlí, moje pouze v duši,
tvá luk svůj spouští v nízkých vášní plání.