Jakmile Fébus zářící svou paží
tu zemi chladnou, vlhkou neobjímá,
lid myslí, že již v moři temna dřímá,
zve nocí čas ten, jiné neuváží.
Však slabou noc hned s trůnu rychle sráží
mdlý kahanec, knot sporý, který dýmá
i prchá hned a světlo vládu třímá.
žár s křesadla jak šlehne na zápraží.
A může-li noc přece něčím býti,
to jistě země jest a slunce dcera,
neb ta stín tají, ono zas jej tvoří.
Však nemá proto zpěv jí k chvále zníti,
jeť ona vdova žárlivá a šerá,
již světlušky třpyt přemůže a zmoří.