Žár vrhá do mne vzhled tvůj dětinný,
jenž pálí mne, však sám se ledovatí,
z dvou slabých ramen tvých mne síla chvátí,
jež hýbá vším bez hnutí příčiny.
Mnou pouze pojat, duchu jediný,
sám nesmrtelný smrt jenž musíš dáti,
sám volný, chceš mne pro vždy ukovati,
ples, v smutku chceš mne vrhnout hlubiny?
Jak, pane, možná, že z tak sličných tahů
tak různých účinků mne tíseň střebe?
Již nemáme, jak můžem′ dáti věc?
Tak vzala jsi mi veselosti vláhu,
že musím k slunci přirovnati tebe,
jež hřeje svět, jsouc chladné samo přec!