By příroda tvou svrchovanou krásu
na vlídnější a laskavější paní
snést chtěla, tu bych tajné choval přání,
by z vděků tvých, jež padnou v obět času,
Pak utvořila ženu, v tváře jasu
jež tvojí tváře zas by měla plání,
by srdce dala jí, jež bez zdráhání
naslouchá ve soucitu lásky hlasu:
By zachovala pak mé všecky vzdechy
a sebrala mé slzy prolité,
je dala muži, jenž ji rád mít bude:
Ten šťastnější snad než já bez útěchy,
mým bolem získá u ní vršité
to blaho, jež mé srdce nemá chudé.