Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
doby poslední mi otravovat žádáš;
šípy samoty mně polehounku drtí —
chceš, abych se tobě k nohoum vrhnul
a mých ideálů zlatý oltář strhnul,
abych zapřel sebe a svou sto-uERR svatou,
abych pak před modlou choroby své padnul
s berlou znova vzatou, málomyslně zchřadnul;
bys pak na zkropené rakvi mojí stála
a vítězně všem se snahám lidstva smála?
Ne tak! do svatyně ňader mých nevnikneš;
chrámy věčné pravdy, nepronikneš;
dotkneš-li se bran, zahučí búrné zvony,
které celé lidstvo v poplach vyvolají —
jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají! —