V stínu chladna borka
malá chatrč stála;
mladá přástevnice
před ní sedávala.
Zpívala vám písně
plné veselosti,
ale kdo je zaslech’
plakal túžebností.
A kdo spatřil její
sladké usmívání,
tomu tlouklo srdce
láskou bez ustání.
Kdo jí ale v plamen
černých očí zhlednul,
ten v náruči smrti
zvolna touhou zblednul. —
Najednou veselé
písně přástevnice
utichly a nikdy
nezazněly více.
A to její sladké
jasné usmívání,
změnilo se v temné
hořké žalování.
Ztichla; — vypadlo jí
z rukou tenké přáslo,
a to černé oko
zkalilo se — zhaslo. —
Bor mi vypravoval,
že v tu samou chvíli
projel jeho stíny
kůň a jezdec bílý.
Jezdec na smrt bledý
s hrdým běsným okem —
a za ním že na sta
víl se hnalo skokem.