Jako zvony, jako vichry, jako zpěvy
šumí, hrají, kypí, lkají, buší
vlny tvoje, plny nepokoje,
Vltavo, jak bitci zoufalého boje,
jako hřmění vášní, bouřně bez úlevy,
zas jak lehcí snové, — jako křídla duší.
Znám tvé šepty, znám tvé vání plné něhy,
kde se proudy v hebké lože tulí,
stíhám chvění tvého čaropění,
letí ozvěn dálkou — až kde již ho není!
Znám tvůj řev, ty lvice, vím, kde v skalné břehy
vrážíš vlny s třeskem vystřelených kulí.
Znám ty hloubky, kde se hladce tok tvůj sluní,
zlato plynné v něm se line jemně,
šplouná tiše, z rouna pěny dýše
jako na kolébce, jako ze sna říše.
Ale v prostřed míru jedna vlna duní,
osamělá, velká, z hluboka i temně.
Smutná v jasu, v proudu změnném neustálá,
rozraněná vlna ta se prýští.
a v mé duši družná duma tuší,
Vltavo, že mír tvůj spadlý balvan ruší, —
do hlubiny prsou vražená ti skála,
o niž každým tepem srdce tvé se tříští.