Podél své obruby stinné,
pod šerem hájových clon
Vltava vine a vine
vln bublavý shon.
Blýská jak tisíce očí
pod chvěním zelených řas,
ku břehům točí a točí
vln stříbrný pás.
Ve skalin záhybech bloudí,
zdroje k ní splývají v dol,
dychtivá proudí a proudí
a chytá je kol.
Stráň v právo líbezně zkvétá,
luzná je houšť v levo tam, —
Vltava splétá a splétá
se v rozkošný mam.
Zaklet je tok její vrátký,
neví, co v lokty by jal,
vzpíná se zpátky a zpátky
kol ostrohu skal.
Kouzlem tam vábena krouží,
nemůže z milených pout,
prchá, však touží a touží
zpět v rajský ten kout.
A moje loďka ta pluje
po zvůli vln semo tam,
kol mojí duše se snuje
též rozkošný mam.
Zpátky mé srdce se vije
toužebně jako ten proud,
sladce mi bije a bije
jen v kouzle svých pout.
Vzpomínky v srdci se hloučí,
nad řekou vzdech jak by vlál,
obé se loučí a loučí
a musí — vždy dál!