Vlaštovička šveholí. —
Kdo jí z lidí rozumí?
poslouchá ji kdokoli
pod střechou i na poli,
ale nikdo neumí
říci, co ta vlaštovička zpívá.
Vlaštovička zapěla:
(Děcko slouchá pod krovem.)
„Kam že bych se poděla,
kdybych letět musela
ven v lijáku takovém!“
(Poslouchá děcko, jak vlaštovka zpívá.)
Slyšela ji mláďata,
vystrčila krčky ven,
potom křídla pernatá;
matka kárá písklata:
„To dnes pro vás psotný den!“
(To jim ta vlaštovička jistě zpívá.)
„Co vás, děti, napadá?
z domu dnes? — ni na chvilku!
mokrý dvůr i zahrada,
viděla bych nerada
urousanou košilku.“
(To jim ta moudrá vlaštovička zpívá.)
„Že už máte zase hlad?
vy nemáte nikdy dost,
dnes už nevím co vám dát,
— a teď hajdy, děti, spat!
je s vámi jen samá zlost!“
(Tak se ta vlaštovička zlobí, zpívá.)
V tom prokmitnul mrakem jas;
vlaštovička zpívá dál:
„Bude, dítky, krásný čas!
odletím a přijdu zas —
kdo by to byl předvídal,
své zlatoušky že nakrmím!“ — tak zpívá.
Vlaštovička šveholí —
matka volá k večeři,
dítě k ní se batolí;
— ať to bylo kdekoli —
nikdo děcku nevěří,
že rozumělo, vlaštovka co zpívá….