Duj si, větře, duj,
bij nám do oken, —
ať si venku zimou strašíš,
zpod krovu nám nezaplašíš
letní, květný sen.
Trhej venku list,
cuchej pozdní květ —
zde, v té naší jizbě malé
bude to kvést neustále,
třeba venku led.
My jsme tady dva,
žena má a já,
děcko naše, to je třetí,
k nám dnes, větře, nedoletí
smutná píseň tvá.
Kvíli si a duj
v našich oken mříž;
čím to divěj zaburácí,
přitulíme se jak ptáci
jenom k sobě blíž.
A kdo poslouchá
jako my tě dnes,
smuten-li, v tu jeho bídu
kousek štěstí, trochu klidu
také jemu nes!