Jednou o půlnoční době
věčnost nad světy se vznášela;
přísně vůkol sebe hleděla,
a pak sama k sobě,
jako tázajecí, promluvila:
„Kde jsi, již jsem sobě vyvolila,
statných roditelko reků?
Kde jsi, již jsem opustila
v blahu svatém, u květoucím věku?“
To když česká země uslyšala,
takto sobě stěžovala:
„Ach, Věčnosti, rodná matko moje,
pryč je, cokoliv jsem zrodila;
klatba Černobohů zhubila
mé udatné syny, vnuky tvoje,
a kde královský hlaholil rev,
tam teď zůří božský hněv.“
Země česká bědovati přestala,
- Věčnost plakala:
„O ty země - pěkné dítě moje,
hodný myšlének mých předměte!
Když se modlíš, větry, ztichněte,
ať uslyším svaté tužby tvoje!
Chrabro nepřejí ti božské sudby;
budiž tedy slavnou kouzlem hudby.
Ať tě mine, moci mé se boje,
čas i diví živlů proudové,
aby uviděli světové,
že jsi vyvolené dítě moje!“ -
Byť by v podobě to změnu vzalo,
přec, co božské je, to božsky vykvěte;
a tak ze lvů statných doupěte
- aby slavno nové slávě vzniku dalo -
slavičí se hnízdo udělalo!