Jednou jsme šli večer na procházku,
já a duše moje, mladá Běla,
k rozkošnému rybníku na hrázku;
modré oči, usta růžová a vůkol čela
vlásků pramenové; věneček ze klásků
na své zlatohlavě pěkný měla.
Něžně jsme se na tu hrázku vedli
a na hrázi pod dubem jsme sedli
a zde do zpěvu se dala moje Běla,
já ji hladil a ona mi sladce pěla.
Hle, již slunko, již slunéčko zacházelo
daleko tam za ty modré hory
a svým bleskotem tu vůkol pozlacelo
blízké pahory a vzdálené ty bory;
ach, a duše moje, mladá Běla,
pod dubem se u večerní kráse rděla! -
Slunce zašlo a nebe se tmělo;
krásně teď měsíček vychází,
najde nás tu pod dubem na hrázi
a ozáří její pěkné čelo;
i zvolám tu: „Duše moje, Bělo!“
A hladě její ruku, líbám mladé tělo,
ale stáláť není lásky blaženost;
kdyžto ji tak líbám, na té divokrásné poušti,
pojednou tu cosi šustne; a z nočního vyjde houští…
________________________________________
Odpusťtež mi, páni, že teď přestanu
a konec té básně dlužen ostanu;
bohužel - svíčka mi dohořuje;
a já, byť bych hned chtěl konec dáti,
nenaučil jsem se potmě psáti.
Nechtež nás tam na té hrázi blízko hájku
a proměňte sobě tuto báseň - v bájku,
jenž nás moudře poučuje,
že jednání naše často jinak vypadne,
než jak se nám na počátku okazuje;
a že toť i dosti často konec má,
neukončeným co nám se býti zdá!
Mně pak budiž toto k poučení,
že tu navždy bydlo moje není,
abych tedy vlasti sloužil,
dokud v žebrách mojich srdce bije,
aby na mém hrobě někdo někdy
nevyvolal: „Zdráv jsa nepracoval; tehdy -
sit ei terra levis: - ať hnije!“ -
A protož chci konat vlasti službu
a předcházet každou její tužbu,
dokud ještě v žebrách srdce mladé bije;
neb kdo matce slouží, rozkoš pije!
Přijdeť nečekaně J.M. paní Morana,
a zachvátíc mne snad ještě ve mladosti,
vyrve péro z ruky, potom - jářku, dosti!
Anebo snad přiloudí se tato paní
a zhasí mi svíčku - vprostřed psaní!