Rek slavný Barbarossa, co vítěz nad hrdostí,
Na stolci zlatém sedí v císařské velebnosti;
Co hvězdy vůkol slunce, se leskne vůdců dav,
Co měsíc mezi nimi král Čechů Vladislav.
Hle z brány vycházejí teď přední města páni,
Na hrdlech meče nahé, na znamení pokání,
Majíce skleslé hlavy zhyzděny popelem,
A za nimi se berou plačící ženy sem.
Tak řadami těch krutých severních bojovníků,
Již s tasenými meči se pnou v hrozícím šiku,
Odbůjcové Milánští se tváří zděšenou,
Sevřeni hrůzou smrti, teď k soudu pomsty jdou.
Jen jediné kynutí, a zableskly by meče,
Jen slovo velitele, a krev tisíců teče;
Tu muži, ženy, dítky před trůnem klekají,
„O, smilování, pane!“ žalostně volají.
A císař Barbarossa pud pomsty opanuje,
Odpuštění a milost Milánským oznamuje.
„O díky! díky!“ zvolá lid v prachu klečící,
Radosti hojné slzy před trůnem ronící.
Milostí překvapení Milánští plesají,
A ženy, dítky mužům na prsa klesají;
Tu svírá se hruď mnohá, již tvrdý ocel kryl,
Neb císař nejen mečem, i srdcem zvítězil.
Hle! slavný Barbarossa teď sstoupí se trůnu;
S purpurového stolce pozdvihnuv korunu
Tam kráčí, Vladislav kde rekovný Čechů král
Pod praporem své vlasti v rytířském hávu stál.
„Náš milý králi český!“ dí císař Římské říše,
„Tvé činy anděl slávy ohnivým pérem píše;
Odměnu přijmiž, kterou jsi slavně vydobyl!“
Tak mluvě Vladislava korunou ozdobil.
Tu provolání slávy vojínů českých znělo —
Ne všechněch, kabonilo se tu a tam i čelo,
Neb některým se zdálo, že zlatým okovem
Se k cizí říši poutá svobodná česká zem.