Byl Vám učenec kýs kdesi,
jenž znal vše, co na tom světě
žije, stává, roste, kvete,
ať to mastné nebo slané,
bezbarvé či malované,
dobré, zlé neb ledabylé,
ohyzdné neb krásné, milé;
všecky nerosty i tvory,
země vrstvy, doly, hory,
všecky luhy, háje, lesy,
všecky víly, skřítky, běsy
znal vám jest ten učenec.
A jak znal tu hvězdu naši,
tak i ostatní znal světy,
do blankytu jež jsou vsety;
od měsíce k Orionu,
od slunce k Septentrionu,
všecky komety i draky,
všecky nebes tajné znaky,
sluneční i mléčnou dráhu,
skopce, raka, pannu, váhu,
vše co na nebi jen straší
měl vám jako v patrontaši
v hlavě své ten učenec.
A jak tu byl ve všem doma,
tak i myšlenek on říši,
vyčerpal svou ducha číší,
znaje všecky všude vědy,
nauky i jiné bědy;
znaje vše co v světě spsáno,
smyšleno a vykonáno;
vše, co všickni professoři,
doktoři a vědátoři
pronesli kdy svýma rtoma,
z všeho toho každé komma
znal vám jest ten učenec.
Něco však jej hrozně hnětlo;
maličkost, ba pleva pravá,
pro niž však ta moudrá hlava
div se k smrti nermoutila,
div se zhola nesfantila.
Chtěl on totiž ku posledu,
prodrati se k země středu,
což — jak známo — mnohou naci
velikou již stálo práci;
konečně mu štěstí vzlétlo:
v chaosu, z nějž všecko zkvetlo,
utonul ten učenec . . . .