Tam na východě rudá zář
krvavé věstí žáry
a Evropa obrací tvář
na děsné ony páry.
Co staletí již dřímalo
jak blesky v mraku černém,
to mocně teď zahřímalo
tam v Stambulu zlověrném.
Duch dějin spěje času vstříc
a k spěchu jej pohání,
by srazil již ten půlměsíc,
jenž slunci vzejít brání:
to slunci blaha, osvěty
a posvátné volnosti,
jež držel mrak ten prokletý
v otrocké podružnosti.
I zdvíhá hlavu otrok Sláv
a hněvem pěst zatíná;
i zdvíhá miliony hlav
a lesy rukou vzpíná.
K němu se družně staví Řek
a sahá ku své zbroji,
by staletý vybouřil vztek
u turkobijném boji.
„Naprej!“ to bouřně hlaholí,
„Naprej!“ to v skalách hřímá,
až světu srdce zabolí
a Turka hrůza jímá.
Jen jeden ještě velký boj,
jen jednu panychidu
a v moři musí vrahů voj
skrýt hanbu svou a bídu.
Již na východě rudá zář
krvavé věstí žáry
a celý svět obrací tvář
na děsné ony páry.
Jak bouře vždy se blíž a blíž
s Balkánu dolů řítí —
jen jeden blesk, a v slunci kříž
se nad ním rozesvítí!