Ten starý park tam pod zámeckou věží
ve slunci poledním tak plný dumy leží.
Kol cesty zarostlé; již k pádu nachýleny,
se táhnou alejí lip vydoutnalé kmeny.
Habrové špalíry je vroubí z každé strany —
od těch dob rokoka, jak jsou tak pocuchány!
Uprostřed jednoho — stín lip se táhne k němu —
ční Neptun zvětralý v rozpadlém vodojemu.
V zežloutlém lupení na trávníku a v mlází
řad girland kamenných a puklé leží vázy.
A v listném zákoutí, kde větve prosychají,
rozbitý starý faun se s dryádkou svou tají.
Vše tu tak zpuštěné a vyžilé a charé,
i samo slunce zdá se vybledlé a staré.
A přec tu zpívá pták a v prázdném vodojemu,
jak Neptun mračí se, — vine se svlačec k němu.
Tak svěží, porosen, tak jako z mlhy stkaný,
jak své jej krásce kdys dal šlechtic pudrovaný.
Své krásné chere Doris, jíž při slavičím pění,
jak plouskal vodojem, dal první políbení.
Své krásné chere Doris, jež tam na zámku s věží
s tím puklým srdéčkem sto let již mrtva leží.