Hrstka listí růžového
na mém stolku leží, svadá,
paprsk slunce říjnového
naň jak zlatý úsměv padá.
Kytkou růží v rosy trpytě
poslala’s mi pozdravení;
ach, to byl, mě dobré dítě,
pozdrav jara podjesení.
Jak tu nachem v rosy znoji
ve své čisté kráse plály,
na tak mnohou růži moji
vesny mé mi vzpomínaly.
Teď se na nich listy chvějí,
spadají a barvu ztrácí,
krůpěji tak po krůpěji
srdce žitím vykrvácí.
A mé ruže krvorudé
dávno již, tak dávno zvadly,
kam se dívám, všude, všude
zlomen stvol a listy spadly.
A jak letí v sněžné pláně,
sotva vím, že někdy kvetly;
však tvůj dětský úsměv na ně
padl přec jak paprsk světlý.