Dva odsouzenci, oba bez viny,
šli k poslednímu svému osudu.
Jak bratr druhu druh byl podoben
a po jedné šli cestě životem
v radosti, žalu, v touhách, zápasech
až k bráně té, kde čekala je smrt.
A oba šli ve stráží průvodu
a kolem cesty nepřehledný dav
se lidu černal, zpola ztrnulý
a přece vděčen tomu divadlu
a každý rád, že on to není sám.
A první šel a ve tváři byl bled
a v jeho zraku bylo zoufání
a jak tu šel, stál žebrák u cesty
tak bledý, zoufanlivý jako on
a ztýrán bídou, zmořen nemocí
a přeje si, by jeho stihla smrt.
Však odsouzenec jemu záviděl
tu jiskru života a udeřil
jej pohledem tak plným hořkosti
v tu starou, umřít nemohoucí tvář.
A klnul slunci, které svítit můž'
na vše, co žije, on když umírá,
a klnul Bohu, jenž to žití dal,
a tak s tou kletbou v duši dokonal.
A jeho soudruh s tváří ubledlou
touž cestou bral se; — ve zraku měl klid
jsa v to, co býti musí, odevzdán.
A podle cesty kvetly jabloně
a s větve, jak se tváře dotkla mu,
si utrh' květ a zadíval se naň.
A stálo též tu děcko spuštěné,
jež tomu všemu nerozumělo
a kterému ten s květem zdál se být
všech nejvlídnějším, co jich kolem šlo,
a zavolalo na něj: »Dej mi květ!«
A on jej děcku hodil s úsměvem.
A potom rozhlednul se po kraji
na modré lesy, pole úrodná,
jak slunce koupalo je v zlatou zář
a v záři míhaly se vlaštovky.
S tím zemřel pohledem.
- - -
Jsme souzeni
a neodvratný osud čeká nás.
Ten s kletbou mu a nářkem kráčí vstříc
a ve tvář bije pravdu života,
kde bědna jest, ji čině bědnější. —
Ten cestou trudnou utrhne si květ,
jenž roste všude, k rtům jej přitiskne
a v smíru, s úsměvem jej hodí těm,
— snad za hračku jen, vždy však v útěchu, —
jichž ruka nemuže ho dosáhnout;
Z těch odsouzenců dvou, kým lépe být?