Od jitra v soumrak a zas do svítání
přichází každá se svým vlastním věnem
klidu a bouře; přijdou bez volání
a jdou; v jich kroku stejném, neslyšeném
jich nerozeznám, rysu nezřím ani
na obličeji rouškou pozastřeném,
jak volá každá: „Žij!“ — ve štěstí, lkání.
Jdou jako sestry, zvu je stejným jménem.
A přece, vím, že jedna mezi nimi,
jak vrací se co den a vždy a stále
se dívá na mne zraky upřenými
a „Žij!“ jak volá roky, noci, dni,
kdys roušku strhnouc, šeptne nenadále:
„Hleď! — já svých sester jsem ta poslední.“