Stříbrné lesa praménky —
tam les má ty své myšlénky,
tam bublá, bublá, napoví,
než to svým šumem vysloví.
Tam možná v dno mu hleděti,
až do duše, jak dítěti,
jak vše to v něm se obráží,
co pomyslí, co uváží.
Tam srnky chodí v úradu
a kvítka pro svou omladu,
tam mušky letí v návštěvy
a ptáčci pro své nápěvy.
Tam bludní kleknou poutníci
a pijou nápoj sílicí —
tam duše ve svět hozená
se najde znovuzrozená.