Drozd, lesa kápo, v přepyše
sed’ na jedli si nejvýše,
k hrám svolává a k nápěvu:
„Dnes dostaneme návštěvu!“
Co ptáček v letu, postojí
a sáhne k svému nástroji,
hned hlas i struny probírá,
že div mi srdce nezmírá.
A hostí táhne do zvůle:
na západ samá fakule,
měsíček v záři celičký,
a hvězdy s ním co dětičky.
A hvězdy malé, drobný svit,
od jedné k druhé stříbrná nit —
ty v lesku vedou, za šera
tvář nejkraššího večera.
A teď už v lese započnou,
tu na poslech, tu na skočnou,
a každá hvězda mrká v dík —
a jenom drozd je kapelník.