Jaro, to švarné pachole,
vyšlo si v háj a do pole,
poupata seje, pospíchá,
a pak je v květy rozdýchá.
Aby však mohlo ještě dál,
já mu svou duši zotvíral,
a co se v pole nevchází,
v duši mé klíčí, vychází.
Ba co i v háji ve květu,
duši mám tím jak osetu,
že mně až pyšno radostí,
jak to tak všecko uhostí.
Tak je mi, že mne na poli
zlomený klásek zabolí,
a že až květy počnou schnout,
duše mi musí uvadnout.