V stoletích mrkal s nocí den
tu zimou, tu zas květem,
a nad všech věků pochodem
můj duch se rozpjal plným letem.
A pokolení vstávala
a sotva vstali, lehli,
však aby lehli ještě dřív,
v nepřízně plamen k sobě šlehli.
A týrali se, válčili,
druh druha kácel v zlosti,
až věčnost věky stavila
a svět byl hřbitovem jich kostí.
Tam kráčím samojediný,
v hrob lidstva sbírám kvítí,
a píšu jemu na pomník:
„Tys žilo, neumělos žíti.“