Starý jelen lesem hledá
mladých let svých soudruhy:
a kam vidí, vše to sešlé
v starou tvář a v neduhy.
Smuten leh’ si ku pramenu:
pramen bublá z podkeří,
a na tváři v důlku hrá mu
jako úsměv mateří.
Každá vlnka jako dítě,
s tváří hladkou, bez vrásky,
poskočí a v hru se dává
s lupením a s oblásky.
Přidruží se, odloučí se
vesele a v netíži,
a to velké nebe modré
všechněm z oka pohlíží.
Starý jelen hlavu složil
na kraj v kvítí nevadlé —
všecko, i svá mladá léta
uviděl tu v zrcadle.