Ve starých knihách napsáno stojí,
že duše tak lehko se zavdá
v zeleném šumu, při lesním zdroji;
v nových: že není to pravda.
Vy staré knihy, pravdu vy máte:
já k nim tak začasto kluši,
a já se vracím již mnohokráte,
že nemám srdce ni duši.
Duše má bludná jako to ptáče,
v zeleni korun se houpá,
se skalných hor jak vodopád skáče,
v pěnách se pramenů koupá.
Duše má tenká jak mlhy zváté,
k slunci se nad lesy nese,
na stromech pak co třepení zlaté
v každé se krůpěji třese.
Duše má snivá jak šero lesní,
v myšlenek radostném chvění
ptáčkům a kvítkům v duši se vesní —
v prsou mých dávno jí není.