Sličná dcero České vlasti,
Ráji rovná krajino!
Blažen, komu přáno slasti,
Volat k tobě: Otčino!
Jak ty hory, jenž co hrady
V dáli tam se k nebi pnou,
Jak ty háje, luhy, sady
Činí tebe půvabnou!
Jako dívka se tu směješ,
Oděna v šat zelený,
A ta řeka, jíž se skvěješ,
Jesti pás tvůj stříbrný.
Co miláček vlasti mojí,
Mnohým šperkem ozdoben,
Sníš tu v lůně matky svojí
Tichý, krásný, blahý sen.
A to jemné, sladkoznivé
Zvonků tvojich zvučení
Zní při tom co zádumčivé
Srdce tvého tlučení.
Tvá pak máť, jenž lokty svými
Dítko chová milené,
Pěje ti rty slavičími
Uspávanky líbezné.
A kdy zří, jak dítko její
Rajskou skví se milostí,
Tuť se na tvé roucho lejí
Slzy její radosti.
Ach! mně k slzám těm radosti
Jednu přidat nutí cit;
Jest to slza mé žalosti —
Že tě musím opustit.
S Bohem, s Bohem — musímť dále,
Zdobo České otčiny !
S Bohem, družky její stálé,
Vy tichounké dědiny!
S Bohem, s Bohem, sličná panno !
Mne musí zem dále nést;
Za pomněnku buď mi přáno
Tuto vzít si ratolest.
Jako jinoch nosí všude
Památku své milenky,
Tak mé srdce nosit bude
Vlas ten České krásenky.
Na mém srdci bude dlíti
Jako kvítko na hrobě,
Ve srdci však bude zníti
Stesk, milenko, po tobě!