Dítě! Ptáš se, odkud náhle
ve vzduchu ten ruch a ševel,
přes noc odkud v suchém listí
modré oči fijalek?
Odkud v stráni petrklíče,
odkud jas a lehkost v myslích,
odkud ptáci s písní zvučnou,
odkud úsměv na tvářích?
Vidíš, není dávno tomu,
byl bych mohl velmi lehce
sáhnout staré do zbrojnice
romantiky všední dnes.
Byl bych mohl říci tobě,
že sta skřítků v klínu země
zbudilo se, sotva na ni
slunka paprsk zaťukal.
Vzbudilo se, vstalo ze sna,
promnulo si oči v spěchu,
shledalo a našlo všecko,
čeho třeba sflikovat:
Starou vetchou dekoraci,
která jaro představuje,
usmívavé hravé jaro
na vesmíra divadle.
Jeden v dlaň že bere štětec,
co mu druhý barvy drží,
společnou pak prací barví
do zelena snět i list.
Zlatem vroubí petrklíče,
modro nebes kapou v srdce
podléštkám a trochu tmavší
do zřítelnic fijalek.
Hladí skály, cídí louky,
odfukují zvadlé listí,
protkávají duhou křídla
brouků, motýlů a mšic.
Píšťalky si řežou v sítí,
učí slavíky a drozdy,
nevidění všady sedí
na stromech a na keřích.
To bych vše ti mohl říci
a snad bys to uvěřila,
já však sám již nevěřím to,
nevěří to nikdo víc!
Odkud tedy tato změna,
ptáš se stále udiveně —
Dítě, zde zas ona sfinga,
před níž němí stojíme.
Tajemství to nevýslovné,
mystické x, zvi to, jak chceš,
jak to dávno, dávno tomu,
Faust vykládal Markytce.
Je to hmoty velký život,
síla nudy neznající,
v masku jež se neprostupnou
halí a nám uniká.
Síla — je to ovšem málo,
poznání to ovšem chudé,
ale je to pravda, dítě,
starého nic nový tvar.
Je to láska, kterou skloněn
hladím tobě světlé vlásky,
patřím tobě v modré oko…
Nu, zda to ti dostačí?