Kolikrát ptačí zpěv a v listí záře
mne překvapily chodce, samotáře
na Petříně, kde s vrchu rozkládá
se dolů seminářská zahrada.
Jak často modrou vídával jsem parou
za šedou, polo sesutou zdí starou,
tu keřem střemchy a tam šeříku
jít na procházku řadu kleriků.
Šli vážně, zvolna s nachýlenou hlavou,
tou zvěží jarní, nezdupanou travou,
jak stíny šli bez všeho hovoru
ve stínu mladých bříz a javorů.
Jak zakleté a ztracené juž mládí
tak zadumáni šli a sotva rádi
a černou stuhou do zelena trav
se mísil v snivém světle jejich háv.
Pod nimi v slunci Praha stověžatá.
Ve každém okně plála jiskra zlatá.
Jsem rozkoš, radost! zpíval pták i keř,
jen miluj život a jen v lásku věř!
Za nimi patře v dál jsem náhle cítil,
jak podivný cit v duši mé se nítil,
cit ptáka, na volné jenž haluzi
zří, za mříží jak úpí soudruzi!