Zas den byl ospalý — po proudu řeky kdosi šel —
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla —
to den byl ospalý — kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světa shasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před lety tam zasili.
Noc byla zamlklá — kdos podle řeky ještě šel —
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. — Ze nevzroste nic. — Ze nic nevzeplá.