Kde jste, staré slavné doby,
kde jste věky Libušiny?
Z českých dětí zbyly stíny,
hrdosť svoji zamkli v hroby,
ta tam věky leží v spánku —
kdy nám vstane? kdo ji zbudí?
Kdo odemkne pevnou branku
staré síle v naší hrudi?
Libuše, kdys tvoji kmeti
ohnivýma řekli rtoma:
„Nehledají české děti
jinde pravdy, sami doma
pravdu mějme svoji svatou.
České slovo létlo zemí
od bran zlatých Vyšehradu —
v dumě těžké hlavu kladu —
na slzami vlhké dlaně,
hučí to a bouří v hlavě!
Prokope, náš sluho Páně,
v lesní hloubi na Sázavě
ty jsi mluvil k české duši:
„Každý pták ve tmavém chvojí
vlastním hláskem tichou hluší
Bohem dané písně hvízdá,
nade vše má píseň svojí.
Nerdíte se před ním v studu?
Či neznáte svého hnízda
a to prostou českou hrudu?
Procitni již, lide, ze sna,
Čech buď Čechu věrným bratrem,
jenom vlastní prací vesna
vyjde navždy v luhu zlatém;
po letech, kdy jsme se našli,
nechtěj plouti do záhuby,
jenom vlastní roucho krášlí,
před cizotou chraňme sruby!
Cizina nám blaha nedá,
jenom hanu pro nás měla —
Čechie ta matka bledá
s laurem svadlým kolem čela
hlásá Ti to po staletí:
Sebe ctěte, žijte v lásce,
vaše řeč — váš anděl strážce!
Věřme matce, české děti!