Stařičký tatíček, chudáček chorý,
ku prahu rajskému zvolna se plíží:
„Ach, svatý klíčníku, stáří mne tíží,
pusť mě též k poklidu v ty Boží bory.
Viz hlavu šedivou, nohy mám z mědi —
to tělo zvetšelé sotva se plouží,
hlava má sbalena do kvítků šedi,
po luzích nebeských touží, ach touží!
Že jsem žil poctivě, uvidíš v krátku,
pohlédni dolů jen, v mou rodnou chatku…“
A Petr úbělem mráčků se dívá
do chýže chudičké pod horským svahem:
tam žena i dcerka i děťátka snivá
oči si vypláčí po otci drahém.
Babička šepotá: „Padesát jesní
žili jsme upřímně, jako dvě pěny,
jako dva slavíci v zeleni lesní —
bez něho mrtvy jsou ty naše stěny!“
Dcerunka matičku šedivou hladí:
„Pán Bůh mu odplatí v království slunném,
ví, jak jsme tatíčka vždy měli rádi,
místa mu popřeje před zářným trůnem…“
Vnoučátko na zemi žvatlá si v pláči:
„Ach, kdo dá toníta mne z majcipánu,
já bych sej s dedoustem do nebe jadsi“ —
Již Petr dokořán otevřel bránu!