Jinoch jel a navrátil se zase
s novou zprávou po nedlouhém čase:
„Chceš-li perel,“ pochmurně mi děla,
„přines vínek s královnina čela!“
„Hlavu její! zpupnou její hlavu!“
rozbouřila královou řeč smělá,
v oku jejím šlehla bleskem zášť.
„Honem na kůň!“ poručila davu.
Velmožové zlekáni jí hněvem
na kůň vsedli, vyplniť jí vůli.
Sotva však se na svých koních hnuli,
královnin ret promluvil jak zpěvem:
„Stůjte! Nevím, co mi tajně brání,
nemám klidu —“ sáhla rukou k skráni,
volně, tiše, pevně vínek sňala,
jinochovi v čackou ruku dala,
za perly by doručil jej ženě…
Žena málo měla na té ceně.
„Ještě jedno,“ děla, „mezi náma:
chce-li perel, ať si přijde sama!“